V prvních dnech válečného konfliktu jsme se spolu s mým mužem Martinem rozhodli, že nabídneme prostory bývalé ubytovny SK Meteor lidem prchajícím před válkou. Vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme. Naši příbuzní, kamarádi, známí a i úplně neznámí lidé nám pomohli uvést budovu do provozu a přivítat první rodiny. Byly to emočně silné příběhy, chvíle, kdy nepřemýšlíte, kolik jste za ten týden naspali hodin. Vidíte reálné lidi, kteří před vámi stojí v březnu v županu, žabkách a s igelitkou. Vyčerpané maminky a děti, které okamžitě usnou vsedě v rohu recepce, zatímco vyplňujete s jejich mámou a babičkou potřebné formality. Podpora lidí okolo byla obrovská, a i díky ní je ubytování a pomoc, kterou zejména ženám a dětem poskytujeme, stále ještě možná. Teď už jsme víc v klidu, stabilně máme do stovky ubytovaných, kterým nabízíme psychosociální služby – tzn. pomáháme jim se postavit se na vlastní nohy a opustit naše služby co nejdříve. Není vše zalité sluncem, samozřejmě řešíme i nepříjemné situace s konkrétními jednotlivci, bojujeme o finanční udržitelnost projektu. Převažuje ale dobrá zkušenost s ukrajinskou komunitou. A říkám si, že když bych někdy musela s igelitkou opustit domov, budu vděčná za přístřeší a solidaritu, kterou ukázali naši lidi. A to mně tak celkově dává smysl. Proto tu jsem.